Vždycky se ve škole najde někdo, kdo nám jako dětem vymyslí stupidní přezdívku. Takovou tu BLBOU, co všechny ostatní rozesměje. My kvůli ní máme trauma až do dospělosti, než nám dojde, že naše rozdílnost je naše jedinečnost.
Tak já jsem vždycky poslouchala narážky na svojí výšku ( bo taky “nížku”), (Prcek, prcík, špunt, šmoula, piďlík, ale taky zákrsek, záprdek a zámrdek… ) na oplácaný stehna a velký ramena ( ne, nikdy jsem závodně NEPLAVALA :D) a hlavně na svoje pihy. Buď jsem se v létě ráda opalovala přes cedník, nebo mi někdo přes větrák hodil hovno do obličeje. Dobře, dneska uznávám, že je to dost vtipný ? Tenkrát jsem to tak ale samozřejmě neviděla… Nebo mám také kamarádku Veroniku, která byla v dětství samá ruka samá noha, trochu při těle a se spoustou hustých vlasů. Říkali jí hřibe a kluci se jí smáli. Dnes je z ní velmi úspěšná, celosvětová plus size modelka, která všechny ty posměváčky strčí do kapsy. Její instagam je tady, nekecám ? . Tak co, taky jsi měl/a mindrák? A jak z něj udělat přednost?
Tak nejdřív ze všeho je fajn si uvědomit, že nikdo není dokonalý. A hlavně většinou ne ti, co si z nás utahují.
To, že v něčem vybočujeme, ať už vlastnostmi nebo vzhledem, neznamená, že jsme jiní. Jsme výjimeční. A každý je něčím výjimečný, na světě nejsou dva lidi, kteří by byli na chlup stejní.
Není třeba se někomu podobat. Já jsem pořád pihy schovávala pod make upem. Neschovávala jsem tím jenom pihy a své malé sebevědomí, ale i svoji osobnost. Děsná škoda. Ne proto že bych byla nějaká hvězda, ale protože jsem tak potlačovala svoje vlastní já.
Dnes už vím, že se nechci nikomu podobat. Vím, že chci být nejlepší možnou verzí sebe sama.
Rozdílnost je většinou zajímavá. Je toooolik lidí, kteří byli za své vybočování z řady šikanováno. A víš co je síla? Většinou právě takoví jedinci se stanou silnějšími, odolnějšími a dokážou vést kvalitnější život. Různé národnostní mixy, zajímavá tvář… dneska už může být úspěšný kdokoliv. Je to hlavně o tom, co dokážeš druhým předat. A já věřím, že toho hluboko v srdci hodně skrýváš ?
Sebevědomí dělá divy. Čím víc se budeš za svou rozdílnost stydět, tím více se tím budeš trápit a okolí to vycítí. Když umíš svou originalitu nosit, i lidé v okolí změní názor. To, jak vidíš sám/a sebe, tak Tě uvidí i ostatní ?
Ve finále mi dneska spoustu holek říká, jak mi pihy závidí. No není to legrace? Tuhle fotku jsem vyfotila na popud kamaráda Honzíka, který mi poslal odkaz na kolekci pihatých holek. Jedním dechem jsem to projela a všechny ty holky mi přišly PŘEKRÁSNÝ! ODKAZ JE TADY. Pak mi Honzík napsal, že tam chybím já, a já se tomu začala ironicky vysmívat. Hned mi došlo, že neumím přijmout kompliment za něco, co sama obdivuji a přitom to MÁM. Nemusela jsem pro to vůbec nic udělat a prostě už jsem taková.
Proto dnes odhazuju strach a zábrany a posílám vám tuhle fotku, kde jsem to prostě já. Bez make upu, bez retuše, prostě já. Pihatá a sama sebou. ( i když se tak netvářím… :D)
Označ na Instagramu fotku s hastagem #ZaNormalnIHolky a podpoř tak můj projekt a všechny krásný holky ♡
Měj se krásně a pošli to každému, kdo má komplexy, ale Ty si myslíš, že je krásný. Třeba to nějaké dušičce taky dojde ? Krásnou neděli moji drazí ♡ Vaše K.
Jediné, co mě na tomhle článku děsí, je, že slečna v odkazu je PLUS size modelka. Proč plus size? Nevidím břicho, ani velká prsa. Nemá ani tlustá stehna. Je to normální krásná ženská. Jako každá jiná.
Když tohle vidím, tak si vždycky vzpomenu, jak jsem se před chvílí dívala do zrcadla a říkala si, že ani o 15 kilo těžší (přibrala jsem z 50 kg na 65 kg) nevypadám špatně. Chlapi se za mnou otáčí. Mám především prsa a ženské boky, ale ne “prdel jako valach” a na břichu mám jen malý špíček. A podle toho, že vaše bývalá spolužačka je plus size modelka, tak já jsem taky plus size. A u normálních holek a ne modelek, se to překládá jako tlustá. Je to smutné, tyhle nálepky, co udělují módní návrháři.