Bylo mi 23 let a měla jsem dluh 100 000 Kč. S tím se nežije snadno. Asi každý, kdo má nějaké dluhy, pociťuje tu tíhu na ramenou. Znám ten pocit. Nevstávalo se mi dobře, když jsem si vždy po probuzení uvědomila, že někomu dlužím peníze. Těžko se mi chodilo do práce, když jsem věděla, že si výplatu neužiju, ale budu ji další roky posílat jinam. Měla jsem výčitky svědomí, když jsem si chtěla něco koupit, protože mi vždy hlavou proběhlo: “Měla bys to spíš dát na dluh.”

Ať už je to dluh u rodičů, u kamaráda nebo v bance, tento článek jste si pravděpodobně otevřeli, protože nějaký ten dluh máte, a rádi byste se ho co nejdříve zbavili.

Vždy jsem byla velký šetřílek. Jako malá jsem byla skromné dítě a v obchodě nic nechtěla. Naopak, babička nebo mamka mě přemlouvaly, abych si vzala aspoň lízátko. Když mi bylo 16 let, začala jsem brigádně pracovat s mamkou v Německu jako pomoc v restauraci. Bavilo mě trávit tak čas s mamkou, pomáhat jí při velkých akcích, mluvit německy a ještě si vydělat pár tisíc. Tam jsem začala šetřit peníze do kasičky, a od té doby jsem pracovat nepřestala.

Pracovala jsem hlavně v pohostinství, za barem, v restauracích a hospodách. Když jsem v osmnácti letech přijela do Prahy a dodělávala si tam maturitní ročník, jen chodit do školy mi nestačilo. Měla jsem k tomu tři práce: brigáda v KFC, prodávání lístků na Petřínské věži a dvakrát týdně jsem učila dramatický kroužek děti ve školce. Hned po škole jsem si našla první práci na trvalý úvazek, a to v obchodě s oblečením v Palladiu. Už od čtrnácti let jsem věděla, že chci jednou do Austrálie, a proto jsem celé ty roky šetřila. Jenže po první výplatě (11 200 Kč čistého) jsem si uvědomila, že tudy cesta nevede. Hned jsem si hledala další práci, a začala pracovat jako obchodní zástupce pro jednoho telefonního operátora. Starala jsem se o firmy, a právě tady jsem za dva roky našetřila 170 tisíc Kč, abych se do Austrálie ve svých 22 letech dostala. Jenže problém byl v tom, že Austrálie stála 250 tisíc. A tak jsem si začala půjčovat.

A už to jelo. Třicet tisíc korun od bývalého přítele na letenku, padesát tisíc korun od mamky, ať mám něco s sebou. Třicet tisíc jsem splatila hned první rok v Austrálii (přestože jsem při studiu do práce chodila jen 20 hodin týdně), ale těch padesát ještě mohlo počkat. Jenže rok utekl jako voda, a já se do Austrálie chtěla vrátit. Nová víza, nová letenka, nová škola. Mami, prosím, půjčila bys mi ještě dvacet?

Mami, mám problém s vízy, mohla bych si půjčit ještě deset?

Mami… prosím, potřebovala bych ještě patnáct. Můžete to zaokrouhlit na dvacet, ať je to rovných sto tisíc?

A tam mi to došlo. Je mi 23 let, a mám dluh 100 tisíc Kč! A nemám nic! Nemám auto, nemám byt, nemám žádné úspory ani business. Mám jen mobil, oblečení a knížky. Veškeré peníze vydělané v Austrálii jsem dávala do školy, nových víz, a když to šlo, cestování (když už jsem tu, měla bych to využít, dluh počká…) Jenže mě ta situace hodně tížila a štvala. A tak jsem se ve 24 letech začala zajímat o finanční gramotnost a došlo mi, že ten dluh splatit zvládnu. A to HNED. Začala jsem na tom makat, a tady je jak:

SPLÁCEJ POSTUPNĚ

Pokud někomu dlužíš 10 000 Kč, pravděpodobně mu je budeš chtít vrátit najednou. Rozhodneš se každý měsíc šetřit po dvoutisícovce. Jenže najednou mají v akci svetr. Další měsíc bys ráda zašla s kámoškou do kina. Další měsíc fakt potřebuješ tuhle knihu. A další měsíc se Ti rozbije auto. A takhle to jde pořád dokola, až po dvou letech zjistíš, že jsi pořád nesplatila ani korunu.

UDĚLEJ SI PLÁN: Spočítej si, kolik Kč jsi schopna dávat na stranu každý měsíc, a ty peníze pravidelně posílej rovnou na účet dotyčné/mu. Pokud je to ta osoba, kdo chce peníze vrátit až najednou, posílej si je na jiný účet, ze kterého NIKDY nevybíráš, nebo je klidně dávej v hotovosti do prasátka, které pak musíš rozbít. Pointa je, že i kdybys na stranu dávala měsíčně 500 Kč, tak se a) něco děje a Ty skutečně splácíč, za b) to ani nepocítíš, a za nějaký čas je dluh pryč.

NIKDY NEJDI NA HRANU

Česky se tomu říká: Žije z ruky do huby. Nebo taky: Od výplaty k výplatě. Ne vážně, začni přemýšlet, za co peníze utrácíš. Nemusíš všechno splatit hned. Většina lidí (kromě exekutorů) počká, ale musíš si zajistit své základní potřeby: nájem, jídlo, složenky! A pracuj až s tím, co Ti zůstane na účtě. Pokud Ti zbude 500 Kč, neposílej je hned na dluh, protože Ti nic nezůstane! Nech si 300 Kč rezervu a 200 Kč pošli na dluh. Pokud je těžké si to představit, zkus tohle:

VYDĚLÁVÁŠ JEN 90%

Žij tak, jako bys vydělávala jen 90% toho, co doopravdy vyděláš. Zbylých deset procent dávej stranou, jako bys je nikdy neměla. Těch deset procent je Tvé spoření na důchod. Peníze, na které nesáhneš, ani kdyby padaly trakaře. Peníze, které se jednou budou hodit, až budeš mít rodinu, až půjdeš do důchodu, nebo kdyby se Ti nedejbože stal úraz a nemohla jsi pracovat (ať už najít práci nebo jako živnostník). NEBO na splacení urgentního dluhu!!!

Pokud to nezačneš dělat co nejdříve, dost možná se probereš v padesáti a zjistíš, že už ten důchod není zas tak daleko, dluhy máš pořád, stát Tě neuživí a Ty máš na spořícím účtě prd. Není to spoření NA NĚCO (na auto, na dovolenou…). Není to ani spoření CO KDYBY. Je to spoření, které Ti zajistí klid na duši na stáří a v případech nouze. (Víš, že pokud třeba nemáš v MHD jízdenku a dostaneš od revizora pokutu, kterou zapomeneš zaplatit (a ignoruješ dopisy od soudu), za dva až tři roky Ti přijde exekuce na několik desítek tisíc Kč? ) Budeš vědět, že máš finanční rezervu a nezůstaneš na ulici, když se nájemce rozhodne Tě vyhodit, nebo nemáš vlastní bydlení.

Pokud nejsi schopna dávat na stranu celých 10% z výplaty, nezoufej. Zkus si k financím sednout, podívat se, za co utrácíš, vyškrtat zbytečné výdaje (Tipy jak pracovat chytře najdeš v článku Work SMART, Not Hard With These 6 Tips) a urči si procento ze své výplaty, které jsi schopna uspořit. Důležité je začít.

NEOČEKÁVANÉ PENÍZE

Pracuj s nimi. Každého z nás potkávají, řekněme poměrně často, neočekávané peníze. To mohou být například dárky, spropitné, že na ulici najdete dvacku nebo vyhrajete dvě stovky v loterii. Stejně tak to ale mohou být peníze, kdy čekáte, že něco utratíte, ale nakonec je neutratíte.

Příklad #1 : Jdete na oběd s kamarádkou. Poklábosíte o životě, a když dojde na placení, kamarádka vás chytne za ruku a řekne: “Můžu Tě dneska pozvat? Minule jsi mi opravdu pomohla s tou výzdobou na oslavu, ráda bych Ti takto poděkovala.” Bang! Právě máte na kartě nebo v peněžence neočekávané peníze. Oběd by vás stál třeba 300 Kč, ale kamarádka vás pozve. Co teď uděláte? Těch 300 Kč si OKAMŽITĚ dáte stranou (nebo převedete na spořící účet), a na konci měsíce je pošlete směrem k dluhu.

Příklad #2: Už dlouho si přejete novou košili. Jednu si vyhlídnete ve Vašem oblíbeném obchodě. Párkát se o ní doma zmíníte a čekáte, až bude v akci. Mezitím ale máte narozeniny a v balíčku od přítele najdete Vaši vysněnou košili. Bang! Oněch 700 Kč za košili tak můžete poslat… kam? No, však víte kam! 🙂

TVŮJ ÚKOL NENÍ SPLATIT DLUH

Tvůj úkol je zajistit, aby ses měla dobře. A pokud se budeš mít dobře (teď samozřejmě myslím finančně), dluh se bude platit sám. To, na co se nejvíce soustředíme a čemu dáváme energii, to se stává naší realitou. Pokud se budu denně stresovat tím, že mám dluh a nemám peníze, budu mít prostě dluh a nebudu mít peníze. Pokud ale začnu hledat způsoby, jak do rodinného rozpočtu přinést více peněz (legálně, eticky a zábavně), najednou budu mít dost peněz nejen na splacení dluhu, ale také na to ŽÍT svůj život spokojeně a v klidu.

I’m such a “GIVE ME EXAMPLE” girl, takže tady je jeden další příklad z mého života. Pojďme zpět do minulosti. Je mi 24 let, žiju v Austrálii a mám dluh sto tisíc. Pracovala jsem jako uklízečka v hotelu a v restauraci, kde uklízím ze stolu špinavé nádobí. Dle zákona mohu pracovat jen 20 hodin týdně. Nebudu tedy pracovat nikde na černo! Musím ale najít způsob, jak si za těch 20 hodin vydělat víc. A tak jsem šla za svým manažerem a lámanou angličtinou řekla: “Chci být taky manažerka. Co pro to mám udělat?”

K mému překvapení se vůbec nepodivil. Sednul si se mnou na 15 minut ke stolu a vysvětlil mi, co všechno bych se musela naučit. V první řadě pořádně anglicky. Pak se naučit na všech stanovištích v restauraci včetně vaření či správy skladu, naučit se komunikovat s lidmi, dělat a přebírat objednávky, řešit stresové situace, být zodpovědná za budget, porozumět plnění a KPI, školit zaměstnance, umět zaučit nové lidi, dělat výběrová řízení, plánovat teambuildingy, vybrat správné kandidáty, být spravedlivý leader, naučit se řídit vlevo, mluvit anglicky po telefonu… A o dva roky později mě najdete v centru Brisbane, jak nastupuji na pozici manažerky a mám pod sebou šedesát lidí. Byla to dřina? Hell yes! Pochybovala jsem o sobě během té doby? Každý den! Šla jsem den za dnem dál a dál? ANO! Bylo to dlouhá cesta? Vlastně ani ne! Dva roky od uklízečky v hotelu po manažerku restaurace s obratem čtvrt milionu Kč denně?

Dluh 100 tisíc jsem splatila za pouhé 4 měsíce!!! A stejně tak se můžeš zeptat sama sebe: Neslibuje mi šéf už dlouho, že bych měla dostat přidáno? Nezasloužím si vyšší pozici? Neměla bych se ohlédnout po lepší práci? Co mě drží zpátky od dokončení rekvalifikace a začít pracovat na svém snu? Proč jsem ještě nedopsala tu knihu a neprodávám ji? Jak bych mohla zúročit své vědomosti v praxi a získat více zákazníků?

NENÍ DLUH JAKO DLUH

Pokud dlužíš peníze kamarádovi za to, že Ti půjčil na dovolenou, nebo elektrikáři za to, že Ti spravil pračku, jednej IHNED. Pořádek dělá přátele. Když někomu dlouho dlužíš větsí obnos peněz, není to moc dobrá vizitka jak v rodině, tak mezi přáteli či lidmi, kteří Ti pravděpoodbně přístě odmítnou pomoci. Pokud ale mluvíme třeba o hypotéce, zamysleme se:

Jsou lidé, kteří mají dluh 4 miliony, ale žijí ve “vlastním” bytě či domě (samozřejmě dokud ho nesplatí, není úplně jejich, ale peníze dávají do svého).

A pak jsou lidé, kteří jsou bez domova, spí na ulici, a mají dluh 0 Kč. (A nebo dluhy mají, neuměli je splácet a proto jsou na ulici.)

Otázka ale zní: Co je lepší? Kdo má lépe a kvalitněji pokrytou velmi důležitou životní potřebu mít domov? Bude se mít lépe člověk, který se o financích učí a má dluh, nebo někdo, kdo to absolutně nechápe a nemá dluh?

A teď mě nech Ti to vysvětlit: Já jsem VELKÝ zastánce toho, že na co nemáš, to si nekupuj. Nedělej si zbytečné dluhy. Ale jakmile se ponoříš do finanční gramotnosti, pochopíš, že peníze DNES nebudou stejné peníze za 5 let. Že peníze se točí, mění se jejich hodnota a stejně jako výplata 5 000 Kč měsíčně před 20 lety by nám dnes rozhodně nestačila, dnešních 25 000 Kč nám nemusí stačit za dalších dvacet let. Proto šetřit si na byt do polštáře, že “až jednou, za 30 let naspořím, tak si ho koupím”, je nesmysl. Nebo lépe představitelný příklad. Potřebuješ novou kuchyň. Máš rodinu, bouchnul sporák, nemáš kde vařit, děti nemají co jíst. Nová kuchyň bude stát 100 tisíc Kč a budeš na ni šetřit 4 roky. Za 4 roky budeš mít 100 tisíc, ale ta kuchyň už bude stát 110 tisíc Kč. A nebo si na tu kuchyň půjčíš, máš kde vařit, děti jsou happy a ty na úrocích zaplatíš navíc o několik tisíc Kč víc… ale celé ty 4 roky jsi měla kde vařit! Chápeme se?

Není proto dluh jako dluh. A já doufám, že vám tento článek alespoň trochu pomůže se od dluhu odpíchnout, ať jsou to dvě stovky nebo pět milionů.

JAKÁ JE VAŠE ZKUŠENOST S DLUHY?