Je 7:30 ráno, ještě šero. Sedím v meditační pozici na lekci jógy, v místnosti plné světýlek, s výhledem na Vltavu a labutě. Zavírám oči, soustředím se na dech. Musím odepsat ještě na ten email z tiskárny, projede mi hlavou. Hluboký nádech, no tak Kristý, zpět do svý hlavy. Výdech. Možná jsem ten telefon neměla vypínat, co když mi bude volat kurýr? “Výborně, opět nádech do břicha…”, lektorka mě vrátí k sobě samé. Výdech… sakra, takhle ani nevím, kolik je hodin.

Dovolila jsem si dnes začít den jinak. Dlouho jsem si přála začít pravidelně chodit na lekce jógy. Protože vím, jak těžké je pro mě relaxovat a jak těžké je pro mě vypnout. Je pondělí, 7:30 ráno, a já si dovolila věnovat sama sobě hodinu času, a před lekcí jógy jsem vypnula telefon. Prvních patnáct minut mě to hodně znervózňovalo. Už od sedmi mi do schránky skáčou emaily, zprávy se řadí do fronty, sociální sítě mi každých pár minut známým “ding” připomenou, že mám nové žádosti, nové komentáře, nové dotazy. Jenže potom si to uvědomím:

NIKDO MĚ TEĎ NEPOTŘEBUJE.

Nejprve je pro mě skoro neuvěřitelné uvěřit, že by mě nikdo v dnešní moderní, úspěchané, super connected době, celou hodinu nepotřeboval. Ta myšlenka se mi ale uhnízdila v hlavě a napadalo mě, kdy naposledy jsem uklidnila sama sebe, své tělo i mysl? Kdy naposledy jsem měla sama na sebe absolutní klid? Kdy naposledy jsem se cítila svobodná od všech potřeb ostatních lidí? NE! Teď mě opravdu nikdo nepotřebuje!

Jestli jsem se něco za poslední roky cestování ve světě, práce od nevidím do nevidím a podnikání naučila, je to nastavení priorit a uvědomí, že moje největší komodita je ČAS. Čas je to nejdražší, co v životě mám. Protože ho nemohu dostat zpět. Nejde ho vydělat, obnovit, restartovat nebo přetočit zpět. Každý den se probudím a životní banka mi naplní účet určitým počtem minut. Je to mé vědomé rozhodnutí, jak s nimi naložím. Když jsem rozjížděla své projekty, byla jsem tím posedlá. Spala jsem 4 hodiny denně, psala články a posty, odpovídala na KAŽDOU ZPRÁVU na Instagramu (troufnu si říct, že jich mám za sebou TISÍCE!) a jezdila po celé Republice na každý seminář či konferenci, kam mě pozvali. Nikdy jsem neodmítla rozhovor, pomoc při vyplnění dotazníku nebo seminární práci. Celé dny mi lidé psali a volali. Tady minutku, támhle dvě. Tady jen pár otázek, tady je rychlý sdílení. Psala a vydávala jsem knihu, zařizovala vše okolo (a že to není snadné se můžeš dočíst v článku How To Actually Release a Book? ) a pracovala v podstatě na pozicích pro 2-3 lidi. Do noci jsem pak balila a štítkovala knihy, aby to za pár hodin začalo odznovu. Na vše jsem odpovídala do hodiny, jako kdyby to byla otázka života a smrti.

Pokud se někdo snaží rozjet projekt, podnikání nebo se stará o jakýkoliv business, je těžké to zastavit. Všechno působí jako nejvíc urgentní požadavek na světě! A nechápejte mě zle, poslední roky jsou jedny z nejlepších v mém životě… Ale často jsem si říkala, že mi kvůli seminární práci někoho cizího utíkají minuty. MOJE minuty. Často mě napadlo, že hodinu, kterou strávím nad otázkami k rozhovoru, který mi byl tak trochu k ničemu (a já to věděla dopředu…), jsem mohla věnovat sobě. SAMA SOBĚ. Ano, jsem vinna.

A proto jestli vám teď mohu dát jednu radu, bude to tato:

Není to o tom pracovat hodně, ale pracovat chytře.

Pokud řídíš business, neměl by business řídit Tebe. Je mnoho věcí, které jsou naprosto v pořádku, ba dokonce zdravé a žádané. Je důležité:

• Říkat NE!
• Odložit email a vychutnat si v klidu oběd, bez rušivých notifikací.
• Vypnout si upozornění na telefonu.
• Dát lidem vědět, že jsme v kanceláři nebo na telefonu jen v určité hodiny.
• Odmítnout schůzku a domluvit se na zavolání v přesný čas. (TOHLE MI KAŽDÝ TÝDEN aktuálně šetří až 5 hodin času!!!! To je například 5 hodin cvičení, učení se anglicky, psaní článků, psaní knihy, ilustrování…). Ba často stačí emailová komunikace! (O stručnosti v emailech a úspoře času si povíme příště.)
• Kontrolovat emaily jen dvakrát denně.
• Vzít si občas volno, dovolenou nebo smazat na jeden den všechny aplikace!
• Nesedět u počítače dlouho do noci, zatímco se partner/ka sám kouká na TV nebo si děti čtou bez vás.

Tohle všechno jsou důležité parametry k tomu, aby nás nesejmul syndrom vyhoření, a abychom zůstali věrni své vášni pro to, co děláme. Žijeme v době, kdy jsme všichni extrémně dostupní, a telefon máme skoro přirostlý v ruce. A pokud se někdo živí online, v drtivé většině si myslí, že musí být dostupný pořád, neustále, i o svátcích a víkendech. To je ale omyl. Nemusíte. Ani já nemusím v pondělí v 7 ráno odpovídat na desítky emailů. Dnes jsem zažila jednu z nejkrásnějších lekcí jógy, a byla tu jenom pro sebe. 🙂

Je krásné cítit, že nás někdo potřebuje. Je ale mnohem krásnější žít přítomným okamžikem.