Pokud mě a projekt sledujete pravidelně, v posledních měsících jste si nemohli nevšimnout divné vibrace, kterou jsem skrz příspěvky vysílala. Pár z vás se dokonce odvážilo, a napsalo mi zprávu: “Já Ti tu radost nevěřím, včera jsi byla smutná.” Nebo: “Jsi divná.” Nebo taky… “Už se na to tvý fňukání nedá koukat.” A dokonce: “Měla by sis najít odbornou pomoc. Labilní lidi díky Tobě mají deprese.” A to upozorňuju, že jsem si dovolila během půl roku, kdy tohle období trvá, zveřejnit DVĚ (!!!) fotky se smutným tématem (jednou samota a jednou ta zmatenost), a JEDNOU jsem sdílela video, kde pláču kvůli PMS, uvědomuju si, jak je to absurdní, a sama sobě se směju.
Dřív jsem byla holka, která často seděla doma na posteli, tajně brečela, bolelo jí srdce, kručelo jí v břiše a myslela si, že svět očekává DOKONALOST. Všichni okolo mě se tvářili, jako by PŘESNĚ věděli, co se životem. Věděli, co chtějí, jaké mají sny, jak ten bláznivej život žít a hlavně, a to podotýkám, jak ho mám žít já.
Nasazovala jsem si masku, která se tvářila, že i já naprosto jasně vím, kdo jsem a kam směřuju, zatímco jsem trávila dlouhé dny a bezesné noci přemýšlením, jak to, že to VŠICHNI ostatní vědí, a já ne??!!
Ať jsem v životě chtěla dosáhnout čehokoliv, musela jsem se naučit držet hubu, neustále se smát, a hlavně NIKDY nepřiznat, že jsem jenom člověk.
Pak jsem ale založila projekt #ZaNormalniHolky a VZDALA TO. Přestala jsem se snažit být někým, kým nejsem.
A právě v tu chvíli, kdy jsem přiznala sobě i světu, že NEVÍM… že jsem uvnitř osamělá, smutná a zmatená, byla to právě ta zlomená holka ve mně, která mi do života přitáhla lidi, kteří mi pomohli. Právě ve chvíli, kdy jsem si přiznala, jak jsem ztracená, jsem skutečně začala poznávat a chápat tu osobu hluboko uvnitř mě. NEDOKONALOU. A až v tu chvíli jsem našla svobodu a štěstí.
Mohla bych tu vysvětlovat všechny důvody, proč jsem se po dvou letech práce na sobě i své realitě dostala do fáze, kdy jsem se sama sobě zase na chvíli ztratila. Tento článek ale nepíšu proto, abych se obhájila, ale proto, abych sobě i vám připomněla, že ztratit se je V POŘÁDKU.
Už víte, co vám tedy musím říct? Všechno to, co se ostatní bojí říct nahlas.
I need to live in a land where people can spill.
Tahle věta zazněla v Přátelích, season 3, epizoda 6. Phoebe nějakou dobu žila s Monikou a v jejím bytě za žádnou cenu nesměla udělat nepořádek. Někde nadrobit. Něco vylít. Monika je clean freak, to všichni víme, ale pointa je, že Monika nedovolila Phoebe udělat chybu. A když Phoebe něco ukáplo na polštář, Monika jí dělala ze života peklo a neustále jí to vyčítala. A tak se Phoebe pomalu, potají odstěhuje, a ještě nějakou dobu předstírá, že s ní žije. Ve chvíli, kdy se to Monika dozví, řekne Phoebe tuhle pro mě památnou větu. I need to live in a land, where people can spill. (Překlad: Potřebuji žít v zemi, kde lidé mohou něco vylít.)
A to samé potřebuji já. Potřebuji žít na světě, kde mohu dělat chyby. Ve světě, kde si mohu dovolit říct, že už nemůžu. Že jsem smutná. Unavená. Že potřebuju pomoct. Nebo že můj život zrovna nevypadá tak, jak bych si přála… Že to nemám prostě ALL FIGURED OUT a jsem holt trochu ztracená.
Mít naplňující práci, ve které vydělám miliony, vlastnit nádherný dům s velkou zahradou, starat se o Pinterestovou domácnost, mít děti ( a běda jak je v 25 nemáš!), kterým nikdy neteče nudle, do toho 5x týdně posilovat, nemít po dětech strie, vařit sobě i krásnýmu, úspěšnýmu, nikdy ne natvrdlýmu manželovi (kterej mimochodem zásadně nenechává ponožky hned vedle koše na prádlo) bio eko raw zero waste jídlo do krabiček, pořád dobře vypadat. Mít exotickou dovolenou minimálně 4x ročně, být bezchybná máma, úspěšná podnikatelka, dobrá hospodyňka, nejlepší kámoška všech svých 138 dalších kámošek, poslušná dcera, mít fungující manželství plné sexu ve dne v noci … a do toho to všechno fotit a sdílet na svůj vyladěnej Instagram, aby všichni viděli, jak dobře se mám….protože když už tohle všechno mám (yeah, right), nemůžu si přece dovolit být smutná, ne? Nebo unavená… mám přece všechno… no ne?
Už chápete, proč je důležité dovolit si být opravdoví a nedokonalí?
Protože když si to vzájemně nedovolíme, budeme se stejně jako Phoebe pomalu, nenápadně stahovat do sebe, až se úplně ztratíme… v tuchvíli přijde pocit samoty a budeme přitom předstírat, že tu stále pro všechny jsme…
Já tady těmto zprávám zmíněným nahoře čelím poslední měsíce téměř každý den, a víte co? JÁ TO VÍM. Vím, že jsem ty poslední měsíce byla mimo. Nebyla jsem úplně oukej, řešila jsem, co dál, trochu vyhořela, musela se zamyslet nad mými vztahy, poznala samotu, pracovala na vztahu sama se sebou, měla extra hustý PMS a koupila trip na Srí Lanku :D. Ale víte proč? Protože jsem si to DOVOLILA. A jsem ráda, že jsem tomu nechala volný průběh a sdílela i realitu, protože kdybych to v sobě potlačovala, možná by tahle fáze trvala mnohem DÝL.
Jsem moc vděčná, že tohle období odeznívá, já se zase cítím plná energie, mnohem spokojenější, mám vize, cíle, a všechno zase (na chvíli) dává smysl. A vám všem, kteří jste mě v tomto období podporovali, patří velké DĚKUJI.
Možná, že se to dnes nenosí, ale já se budu pořád držet svého motta: KEEP IT REAL (I když to REAL není zrovna Instrafriendly.) A s novou energií vás chci k něčemu vyzvat. Přestaňme se tvářit, že všichni víme, co se životem. A přestaňme bičovat ty, kteří seberou odvahu přiznat, že to nevědí. Nechme si navzájem nahlédnout pod tu masku, odhoďme tu představu o dokonalosti. Rozbouráme tak společně tu společenskou bublinu, a možná se pak to přiznání, že něco není v pořádku, setká s oporou a bude tu méně odsuzování. Život může být jeden velký zmatek, a je jen na nás, jestli si vzájemně budeme podkopávat nohy, nebo si pomáhat. Já věřím, že můžeme být lepší.
S láskou, Christie
❤️
Jsi nejlepší!
Kristy, dekuju ti za tenhle clanek. Uz delsi dobu se nachazim v podobne zmatene zivotni situaci a dlouho jsem si prisla jak outsider. Nikdo nerekl, ze je to v poradku byt zmatena a nevedet, co chces. Ani muj pritel to nechapu. Porad jen slysim, ze se sebou musim neco udelat. Je mi 24, jsem sama v sobe ztracena, ale pracuju na sobe. A pomalu se z te lenosti, letargie, zmatenosti a nesebevedomosti dostavam. Clovek by rekl, ze vekem je vse jasnejsi a nabyva na barevnosti, ale nikdo nezminuje, ze krize spis prichazi s vekem. Je to tezke. Najit sebe sama…. Ale tyhle clanky pomahaji. Moc. Prosim, nedbej na hate a pokracuj v mluveni o tom, co je pro spoustu lidi tabu. Dekuji.
Mockrát děkuji, taková zpětná vazba je pro mě opravdu velmi důležitá:) Drž se Kačí…
Já teda když čtu, jaké negativní zprávy Ti lidi píšou, musím se taky ozvat, ačkoliv většinou nic nekomentuju. Naopak si vážím toho, že se na Instagramu sdílíš taková, jaká jsi, a že nic nepřibarvuješ. Myslím si, že je to ohromně důležité, právě proto, že jinak pak vzniká hrozný zmatek, který vůbec nikomu neprospívá. Moc Ti děkuji a pokračuj v tom co děláš, prosím. <3
Děkuji! Moc si toho vážím! :))
Tohle si přečíst mi teď neskutečně bodlo! Díky, díky, díky!!!!
Kristýnko jste boží :-). Mně je už 38 let a můj PMS tento měsíc byl pekelnej :-(. Naštvanost střídala sebelítost spojenou s brečením… prostě síla :-(. Bohužel tento stav v trochu lehčí formě zažívám každý měsíc. I v mém věku kdy už by člověk asi měl vědět co a jak sám se sebou tak se v tom plácám stejně tak jako mladší holky (ženy). Jsem partnerkou i matkou takže mám o zábavu postaráno, ale přesto si často připadám nejtlustší a nejošklivější a nejnemožnější na světě – nedokonalá. IG vládne světu a podle toho potom vypadá naše sebevědomí. Musím totiž přeci být dokonalá jako ti ostatní !!! Mám 12ti letou dceru a děsím se toho co na ni čeká. Jak se k tomu co na soc. sítích vidí postaví. Nechci, aby si připadala tlustá a ošklivá i přesto, že taková není, ale sama vidím jak jsem tím vším ovlivnitelná. Já Vám moc fandím a myslím si, že děláte správnou věc. Přesně tak, každý ukazuje jen to hezké pozlátko, ale ten opravdový život si schovává pro sebe. Každá(ý) jsme pro někoho hezký a pro jiného méně. Jen je potřeba si to v těch našich hlavičkách srovnat. Což mně i v mých letech stále moc nejde a pořád neumím ten život žít tak nějak pro sebe :-(. Prostě platí, že Nobody’s Perfect a platí to pro všechny. Držím palce ať je Vám líp a těším se na další Vaše příspěvky, :-).
Milá Kristý,
musím říct, že děláš skvělou věc a tvůj blog byl jeden z prvních, které jsem začala číst, když jsem se asi tak před dvěma a půl lety pomaličku vydala na cestu uzdravení sebe sama. Pocit vnitřní prázdnoty a toho, že je můj život celý špatně se vystupňoval tak, že jsem se rozhodla konečně s tím něco dělat, ale to jsem tehdy ještě netušila, o kolik těžší to bude, až se doopravdy ponořím do “léčby”. Za poslední dva roky jsem zažila tak vyčerpávající a náročné chvíle, že jsem i několikrát prosila vesmír, aby to už skončilo. Díky svojí cestě jsem totiž odkryla tolik problémů a s nimi spojených negativních emocí, až jsem tomu sama nemohla uvěřit. Takže moje sebepoznávání přinášelo spíš než pozitivní změny, dlouho dobu změny k horšímu a to o hodně. Začaly mi padat vlasy, neskutečně se mi zhoršila pleť, byla jsem stále jen unavená a také jsem více jak rok téměř denně brečela. Psychika šla ke dnu, přestala jsem se i líčit, a hlavně…kolem jsem čím dál častěji slyšela: “Tak kdy už s tím něco uděláš? Už to trvá hrozně dlouho. Tak si zajdi k doktorovi.” atd. Ale já věděla, že na sobě pracuji. Uvnitř. S každým svým objeveným pocitem, emocí, stavem reakcí na okolí jsem poctivě pracovala. Prožívala, zkoumala, vyrovnávala a odpouštěla. Okolí se mi snažilo nutit postupy a způsoby, jak se uzdravovat a taky dobu, po kterou je to “normální”, jakože půl roku mít problémy už je podezřelé. Jenže já si stála za svým, a ikdyž to bylo o to náročnější, stále se obhajovat, jsem ráda, že jsem to udělala a že jsem si obhájila svůj způsob a svoje tempo. O to víc jsem si každého malého posunu vážila, protože jsem věděla, že jsem se nenechala zahnat do kouta a našla si svou cestu.
I díky Tobě jsem si uvědomila, že je důležité znát svou cenu a nenechat se ovlivňovat představami okolí. Díky Ti za to, co děláš a přeji Ti, aby to další období života, o kterém píšeš, bylo krásné a dlouhé 🙂
Hani, mám husinu! To je nádherné! Krásné a inspirativní. Děkuji 🙂
Tak tohle…uff..tohle bylo něco!,,,je to otřepané, ale řeknu jen DĚKUJI!..<3
Tohle sedlo jako prdel na hrnec! I need to live in the land where I CAN spill..<3..we all need to!
I need to live in a land where people can spill.
Super článek! Souhlasím úplně! Já se snažím celkově být pozitivní, ale taky mám právě momenty, kdy si na insta dám černobílou fotku s textem smutné písničky… Nebo citát k zamyšlení… Něco, čím dám najevo, že nejsem ok, jak si lidi myslí, a že všechno není tak růžový. Akorát mě pak mrzí, když u tohoto postu, po kterém čekám, že aspoň nejlepší kamarádka mi napíše “hele vole co je”, se dočkám akorát toho, že dostanu asi nejvíc lajků, co jsem kdy dostala… Přitom o ty lajky vůbec nejde… Lidi neradi vidí realitu, nedochází jim, že pozitivní člověk prostě může mít svoje nálay a být občas i negativní… A i když takovejhle “výlev” udělám, protože to prostě potřebuju nějak ze sebe dostat, tak lidi stejně jsou slepí a nevidí na tom to, že se asi něco děje…Lajkují jako pomatení… A pak, když si s něma povídám a píšu a vyklopím teda, co se děje, tak mi řeknou, že jsem psychicky nemocná a že je to se mnou horší, než si mysleli, a že potřebuju psychiatra nutně (ale že moje hinty, že něco není ok, doteď lajkovali, to jim je jedno) a nebo mě začnou litovat, což taky nechci… Chtěla jsem jenom, aby lidem okolo mně došlo, že prostě všecko není perfektní a že realita je realita, ale to množství ignorantů, co mě na insta sledují a moje smutný posty mi tupě lajkují a nic jim nedojde, mě zaskočilo… Doufala jsem totiž, že aspoň těm mým bližším přátelům, co ví přesně, co mi je, to dojde. Ale ono ne…
Děkuju moc za to, že jsi založila projekt #ZaNormalniHolky, fakt mi pomáhá a dodává sílu.♥ Jsi skvělá a vedeš si skvěle, jen tak dál! Fandím ti! 🙂