Jak už asi víte, pět let jsem žila v Austrálii. Často jsem proto slyším slovní spojení: “down under”, neboli vzhůru nohama. Legrační na tom je, že jsem byla DOSLOVA vzhůru nohama oproti Evropě. Nicméně, někdy si říkám, že i můj život a pohled na svět jsou úplně naruby. Vidím věci jinak, než jak je to dnes normální. Taky máš někdy ten pocit?? Že se kolem Tebe dějí věci, které nedávají smysl, cítíš je jinak, ale moc toho nenaděláš? A co tím myslím?

❀

Probouzíme se zmatení. Naše dny plynou bez nějakého většího efektu. Cítíme se prázdní. Jsme unavení. Bez energie a dobré nálady. Všechno je takové mdlé. Hledáme smysl života. Ptáme se na nikdy nezodpovězené otázky. Naše životy jsou na hony vzdálené našim snům a představám. Přesto si raději řekneme: “Je to tak, jak má být.” Taková blbost. Čekáme na štěstí. A ono nepřichází. Je to prostě vzhůru nohama. Podle čeho to usuzuji? Čerpám z denní dávky života. Toho, opravdového, tam venku. A píšu to, co vidím a vnímám. Jak tedy poznáme, že žijeme životy vzhůru nohama? Rozhlédněme se.

❀

❀ Lidé, kteří se nemilují, jsou spolu. Ti, kteří se milují, spolu nejsou, protože se bojí si to říct.

❀ Každý, kdo měl někdy zlomení srdce, tohle pochopí. Tolik našich částí zničíme, jen abychom se rychleji uzdravili, že jsme ve třiceti emočně na dně. A dokážeme nabídnout stále míň a míň pokaždé, když začneme s někým novým. Zabíjíme smutek a bolest spolu s radostí, kterou jsme cítili. (nádherná myšlnka z filmu Call me by your name)

❀ Utíkáme před problémy. Závod, který je předem prohraný. Postavit se jim ale neumíme. Vyčerpaní pak padáme únavou.

❀ Někteří věříme v Boha, máme ale strach jít do kostela. A v kostele potkáváme lidi, jejíchž život jen vzdáleně vypovídá něco o víře a upřímnosti.

❀ Dáváme slib manželství někomu, u koho VÍME, že to není ono, nebo že je to dokonce špatně… my jen doufáme, že se to změní…

❀ Naše vztahy pomalu umírají kvůli převaze technologie nad lidskostí.

❀ Máme na sociálních sítích stovky přátel a fanoušků, ale nemáme s kým jít na kafe, když je nám opravdu smutno.

❀ Ozýváme se, jenom když něco potřebujeme, ale jsme naštvaní, když se nám někdo ozve jen tehdy, když něco potřebuje.

❀ Milujeme věci, které máme používat a používáme lidi, které máme milovat.

❀ Nevážíme si lidí, kteří jsou tu pro nás. Brečíme nad rozlitým mlékem, až když už je pozdě.

❀ Náš volný čas se mění pouze v čas. Už jsme zapomněli, co je to mít KVALITNÍ ČAS.

❀ Dobře se bavíme hlavně tehdy, když máme nějaké to procento alkoholu. Půlku si pak stejně nepamatujeme.

❀ Nejsme vděční za to, co už máme. Jsme negativní, a pak se divíme, že do života přitahujeme negativní události.

❀ Posmíváme se lidem, co se snaží žít zdravým životním stylem. Pak nadáváme na nespravedlivý život, když dostaneme infarkt nebo cukrovku.

❀ Bráníme se závazkům a hlubokým vztahům. Nejsme ochotni obětovat, bojovat, riskovat, nebo snad tolerovat a “nedejbože” ČEKAT. Jako pomatení ale likujeme fotky starých šťastných párů a komentujeme slovy #couplegoals a #dreams.

❀ Trápíme se tím, co si myslí neznámé okolí, ale své nejbližší neposloucháme.

❀ Máme pocit, že nemůžeme dokázat velké věci. Neuvědomujeme si, že můžeme dělat malé věci s velkou láskou… (citát od Marie Terezie)

❀ Děláme práci, která nás nebaví. Pořád dokola si na ni ale stěžujeme.

❀ Stále nakupujeme nové a nové věci s vírou, že nás udělají šťastnými. Zatím ale máme prázdnou peněženku i srdce.

❀ Jsme naštvaní na kamarády, co se nám dlouho neozvali, aniž by jsme jim sami napsali.

❀ Po někom se nám stýská, a říkáme to všem, jen ne té osobě.

❀ Po přečtení tohodle článku si sáhneme do svědomí, zítra už si to ale ani nebudeme pamatovat…

Mmm…

Pusu, Christie

“Jakmile poznáš svou cenu, přestaneš lidem dávat slevu.”