Jsou to asi dva měsíce, co jsem se nastěhovala do malého podkrovního bytečku 20 minut od Prahy. Práce mám furt nad hlavu, takže jsem se ani nestihla pořádně projít po okolí a trochu to tu prozkoumat. Snad mi odpustíte mou mluvu, ale mám-li být upřímná, jak by řekl můj kamarád Tomáš z Moravy, z množství práce by mi už brzo mrdlo.

Už víc jak dva měsíce se den co den se budím s telefonem u ruky. Zároveň s ním taky usínám, přijaté zprávy se už x týdnů nedostaly pod stovku a když na 10 emailů odpovím, dalších 20 jich přijde. Už jsem toho měla nad hlavu a podle toho jsem se začala cítit. Unavená, protivná, přecitlivělá. A pořád bez chuti k jídlu. Potřebovala jsem vypnout, ale nedokázala jsem to sama…

A pak na mě jednoho dne zaklepal soused a zeptal se, jestli se s ním a s Decci nepůjdu projít. Že by mi chtěl pomoct venčit. Sladký. Jeho modrý oči a roztomilej úsměv mi nedaly a kejvla jsem. Venku svítilo sluníčko a já se nemohla dočkat, kam mě vezme. A bylo to nejkrásnější “rande” na světě…

Procházeli jsme se polní cestou, zatímco Decci běhala blátem sem a tam a za chvíli měla místo sněhobílých pacek hnědý kozačky. Všude okolo nás byla zelená tráva, a na horizontu jsme viděli proběhnout stádo srnek.

Povídali jsme si dlouho. O tom, že Prahu nemá moc rád, že má radši přírodu a když si může jít s kamarády zahrát fotbal. O tom, že by chtěl napsat knížku o jeho dobrodružstvích. O tom, že se brzy bude stěhovat a moc se těší na větší pokoj. A že snad taky bude mít psa. Bylo to fakt moc milý. Šli jsme takhle přírodou, vesele a hravě, skoro dvě hodiny. Ukázal mi rybník a prohnal pořádnou haldou bahna. Vyprávěl mi o svých přátelích, o rodině a o tom, jak rád jí, ale taky rád sportuje. Všichni 3 jsme byli zablácení až ke kolenům, ale taky jsme se hodně nasmáli.

Bylo mi prostě hezky. Zapomněla jsem na čas, protože jsem ho strávila úplně offline.

Ten malej, chytrej, 10letej kluk mi připomněl, jak hezký je si prostě jen tak bejt, jak moc pomáhá čerstvej vzduch a smích, a jak jednoduchý to je, bejt prostě v pohodě. Domů jsme šli hladoví a vysmátí. Doprovodila jsem ho za jeho maminkou a poděkovala za krásný odpoledne. Na oplátku ho doučím angličtinu a koupím mu nějaký sušenky. Ty má totiž prej fakt strašně rád:)