Co se skutečně stane, když vyrazíš do světa, přestěhuješ se do zahraničí… a proč pak každý říká: “No joo, Ty se máš!”…?
Každý kdo někdy odcestoval do zahraničí na více než pár týdnů ví, jak je těžké se adaptovat. Každý den se pereme s prvotním kulturním šokem, snažíme se zorganizovat finance a nejlepší je, když nám přátelé řeknou: „Ty se máš.“ Ráda bych proto vysvětlila proč se “nemáme” a proč nejsme lidé na které by měli ostatní žárlit. Ráda bych abyste pochopili, čím si musíme projít abysme se dostali tam, kam chceme.
❀
1/ Musíme vystoupit z naší komfortní zony
To je jedna z těch nejtezších částí. Máme práci, kamarády, rodinu, možná partnera a možná i auto, a čas od času nějaký ten koníček. Roky si budujeme komfortní zonu a pak nám něco řekne: „To je všechno? Tak co je to za tou komfortní zónou, co nás tak děsí?.“ Je to výzva a je to strašidelné nechat všechno za sebou, protože nikdy nevíme, jestli se naše životni situace zlepší nebo zhorší. Je to velká neznámá, ale jakmile jsme dostatečně silní a odvážní, nic nás nemůže zastavit.
❀
2/ Vzdáme se spousty radostí abychom ušetřili
Po dobu dvou let jsem si nekoupila nové oblečení. Když jsem šla ven s kamarády, pila jsem buď nealko a nebo jsem sosala jeden cocktail přes 3 hodiny, dokud se neroztál led a tak jsem cucala tu rozteklou vodu. Cestujeme levně, běžně naplňujeme naše nákupní vozíky jídlem a pak si to kolečko v supermarketu dáme znovu a vracíme to, co není ve slevě a to co „nepotřebujeme, ale jenom chceme“. Šetříme peníze i za kadeřníka. Radši se zeptáme kamarádky, aby nás ostříhala, a pak jí za to koupíme lahev vína. A i my si pak dopřejeme víno, ale většinou krabicové (ale i to potěší:). Šetříme doslova každý cent abychom si zaplatili vše potřebné a vycestovali. A že je toho hodně, co se zaplatit musí (letenky, víza, pojištění, ubytování, poplatky, jídlo…)
❀
3/ Zažijeme kulturní šok
Skoro v každé zemi dostanete tu pomyslnou facku. Jazyk, peníze, rozdílná práva, zvyky a pravidla. Dokonce módní styl nebo řízení auta na druhé straně vás může úplně rozhodit. A teď si představte, že jedete do země, kde je všechno vzhůru nohama (Austrálie) a někdy dokonce i naruby:) Trvá to týdny a někdy dokonce měsíce se adaptovat do nového prostředí a upřímně, pro nikoho není jednoduché měnit zvyky.
❀
4/ Učíme se znovu mluvit
A je to nesmírně únavné, hlavně pokud je vám více než osm let. Nerozumíme, co nám lidé říkají a oni nerozumí tomu, co říkáme my. Někdy je to legrace, ale někdy je to k vzteku. Učíme se nový jazyk. Jsou lidé, co vám rádi pomohou, ale jsou lidé, kteří nemají ani tušení, čím si musíte projít, abyste se prokousali dalším dnem. Občas nám lidé nerozumí jen když se jim snažíme říct jednoduchý příběh, tak jak se asi musíme cítit, když si hledáme práci? Ale nakonec, po pár měsících, vždycky zvítězímě ?
❀
5/ Stýská se nám, pláčeme
Ano, pláčeme. Stýská se nám, cítíme se sami. Poznáme nové kamarády a ti odjíždějí. Přicházíme o důležité momenty: narozeniny, Vánoce, Silvestry, maturáky a promoce, první krůčky našich sourozenců a nebo dětí našich přátel, svatby, rozchody… a je to vážně těžké být na všechno sám, když potřebujeme objetí a nebo si jen povídat. A tak pláčeme, ale nikdy vám to neřekneme.
6/ Nejsme “klikaři”
Jsme pracovití. Jsme ambiciozní a odvážní. Nebojíme se udělat chybu a tak jdeme a zkoušíme to. Denně bojujeme, dřeme pot a pláčeme. A pokud to nevzdáme (a věřte mi, chceme si sbalit a koupit nejbližší letenku domů asi tak každý druhý den) a vydržíme, možná si najdeme dobrou práci, vyděláme hezké peníze, cestujeme, nebo prostě děláme to, co máme rádi… to pořád neznamená, že jsme “klikaři”. To znamená, že jsme dostali odměnu za naši dřinu.
❀
7/ Nesdílíme smutek
Nikdy nedáme na internet fotku, jak jsme sami doma a prohlížíme si staré fotky s tím krabicákem v ruce. Nikdy vám nezavoláme, abychom si postěžovali, jak náročný to byl den. Nikdy nepřiznáme rodičům, že nemáme peníze. A nikdy nesdílíme, jak strašně jsme z toho všeho unavení. Proč? Protože nechceme aby se o nás naši blízcí báli, nechceme být slaboši a už vůbec si nechceme stěžovat na naše vlastní rozhodnutí. Ale potom přijde skvělý den a my si ho zvěčníme, protože si ho chceme uchovat navždy. Ten moment nám připomíná, proč to všechno děláme a má pro nás obrovskou hodnotu, protože na to často zapomínáme. To je to, o co se chceme podělit. A to je ta chvíle, kdy si lidé řeknou: „Ty se máš. Ty si žiješ, Ty máš všechno. Asi jsi vyhrála v loterii ne“. Ne nevyhráli jsme. Jsme jen silní a jdeme dál.
❀
8/ Máme dva a více domovů
A to v nás vždy vyvolá nostalgii, do konce našich životů. Kdykoliv pojedeme domů navštívit rodinu a přátelé, budeme se chtít vrátit. A kdykoliv budeme v zahraničí, už nám chybí rodina a přátelé. Je to šíleně náročné. Jsme šťastni všude, ale vždy se nám bude stýskat. Je to nádherná cena, kterou platíme za to, že cestujeme.
Ale na závěr víme, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí našeho života. Spoustu se toho naučíme, rosteme, stanou se z nás zodpovědní, nezávislí, zodpovědní, loajální a silní lidé. Více si jako lidé rozumíme a vytváříme úžasná, dlouholetá přátelství. Je jedno jak těžké to bylo, stálo to za to!
❀
Krásně napsáno, Kristýnko! Sama jsem žila 6 let v Anglii a potom cestovala po světě – za peníze, které jsem si v té Anglii našetřila. Takže dobře vím, kolik je za plnění snů dřiny a odříkání 🙂 Všechno, co píšeš, je pravda pravdoucí! Doufám, že si tvůj článěk přečte co nejvíc lidí a už nám nebudou říkat, že “se máme”.
Vždycky se snažím nějakým způsobem popsat pocity, které se ve mě bijou a pak přijdeš ty a dáš ty moje pocity do slov a vytvoříš z toho článek. Už sedmý měsíc žiju v zahraničí a přesně se ve mě bije ta obrovská radost z toho, že si plním svůj sen, užívám si každý den a děkuju, že mám tak obrovské štěstí. Na druhou stranu ale dvakrát do týdne brečím, protože mi chybí rodina, přátelé a můj pes a když mám špatný den, myslím si, jak je to celé na nic a že bude lepší, když to tady zabalím. Děkuju, že jsi mi (už zase) připomněla, že je úplně normální mít všechny tady tyto pocity a že nejsem sama, kdo se takto cítí. 🙂
Pravda. A podobná optika není jen u cestování. Už jste to, myslím, kdysi psala i ohledně influnecerství – že často nevidíme práci, kterou člověk musel vynaložit na vybudování komunity, ale že vidíme jen followers a příjemné spolupráce s produkty “zdarma”. 🙂
Dlouho si už kladu otázku, jestli je právě influencerům co závidět. Musí být hrozně fajn mít tu moc a šířit skvělé myšlenky, které lidem mohou pomoct, zároveň si dokážu představit (nebo možná nedokážu), kolik musí být negativních odpovědí a reakcí.
Potom asi nezbývá, než si komentáře nebrat osobně a být spokojený sám se sebou. Věřit v sám sebe… Nebo nevím. Jak to děláte vy? 🙂
Článek je krásně napsaný. Já si dovolím přidat i trochu jiný pohled z mojí vlastní zkušenosti, ale použiji vaše informace v něm pro srovnani. Posledních 6let jsem žila v Rakousku a s tou dřinou na začátku souhlasím a měla jsem i dny s frustraci z jazyka. (silný místní dialekt). Jinak pokud zvládáte cizí řeč už ze školy, můžete dříve nebo později dělat stejnou kvalifikovanou práci jako doma (tím myslím, že nejste odkázáni na housekeeping a podobné práce navždy).
Také si najdete koníčky a nové přátele. Pokud máte kontakty, dozvíte se, kde a kdy výhodně nakupovat, aby jste se měli dobře a přitom stále šetřili na svoje sny a cestovani. (Jo a nikdy v životě sem si nekoupila krabicové víno ???). Momentálně žiju přes 3měsíce v Kanadě a tady jsem šla rovnou do podnikání a konečně i vztahu (nikoliv s Čechem ?). A to pak už máte opravdu konečně svůj nový domov. Chvíli jsem o tom přemýšlela, ale nikdy jsem od přátel nebo rodiny neslyšela : ty se ale máš. Jen ty první roky, kdy jsem se vracela plná dojmu, tak si to skoro nikdo nechtěl poslechnout a odbijeli mě se slovy: no jo, já vím, tam je všechno lepší než tady. Ačkoliv jsem se s nimi chtěla jen podělit o radost a nové zážitky, nikoliv v nich vyvolat tento negativní pocit. S nejlepšími přáteli a rodinou jsem v neustálém kontaktu celé ty roky. Je to někdy dřina, ale hlavně je to váš život. Radši se těm těžkým okamžikům smějte a buďte za ně vděční, pze to jsou ty nejdůležitější momenty, které vás posunou nejdál. Hodně štěstí cestovatele! ?
Zdravím,
omlouvám se, že tu trochu zneužiju sekce pro komentáře. Chystáme se s přítelem přestěhovat do Kanady a byli bychom moc vděčni za jakoukoliv radu či tip o kterou byste byla ochotná se podělit.
Jinak článek je z mého pohledu velice výstižný. Sice moc neslýcháme “to se ale máš” ale všechno ostaní sedí. Krásně napsáno.
Krásný den Martino, a jaký konkrétní tip máte na mysli? 🙂